Někomu by se to mohlo zdát zkrátka nemožné, aby jeho dětem nebylo umožněno žádné řádné vzdělání. A přece je to v současnosti možné a děje se to stále. A to má za důsledek obrovské problémy. A to nejen takové jako jsou: krádeže, rabování, nemožnost uplatnit se na pracovním trhu. Mnohdy takové děti končí jako pracovníci na skládkách za jeden dolar denně. Dýchají špatné plodiny a končí s respiračními i jinými nemocemi. A často jsou ještě v předškolním věku. Jejich rodiny totiž nutně potřebují finanční prostředky, a tak zapojují i nejmenší děti v rodině.

A tak se dětem v rozvojových zemích často stává, že se vůbec do normálního vzdělávacího systému nezapojují. A ten malý kousek školství, co tam mají, je velice žalostný. A to právě kvůli tomu, že nemají na vzdělání dostatek finančních prostředků. A tím pádem nemají ani dostatek kvalifikovaných učitelů. Stát je v tomto směru také vůbec nepodporuje. Jediné, co podporuje jsou válečné konflikty a snaha zamořit dluhy co mají. Pokud některé rodiny chtějí zajistit dětem vzdělání musí si ho plně hradit sami. Je tak moc smutné, že přes dvě stě milionů dětí na světě musí pracovat. A to tak v žalostných podmínkách.

Jediné, na co se tyto rozvojové státy mohou spolehnout, je pomoc od vyspělejších států. A to hlavně díky programům a projektům jako je třeba ten s názvem Vzdělání pro všechny. Je důležité, aby se vzdělávací program přizpůsobil přesně danému státu. A nesnažil se jim vnucovat evropský typ vzdělání. To by byla rozhodně chyba. Pokud se děti naučí základy gramotnosti, pochopí život v širších souvislostech. Všechny děti na světě mají právo na vzdělání a plnohodnotný život. A proto je nutné, aby se co nejvíce lidí zapojovalo do programu na jejich pomoc. A snažili se do nejchudších oblastí přivést co nejvíce učitelů. Anebo se snažit motivovat místní obyvatele, aby předávali svoje zkušenosti dál.